Malajsie

Den 8 – Příliš rychlá vozítka

Ačkoliv jsem se moc nevyspal, tak mi to ani moc nevadilo. Tento den měl totiž na programu něco naprosto výjimečného – F1 a potom koncerty Wycliff Jeana a Fat Boy Slima! V letadla z Jakarty v 6 ráno jsem se trochu prospal, do Kuala Lumpur v Malajsii jsme dorazili asi kolem deváté hodiny. Obrovský změna šla poznat téměř okamžitě. Jednak bylo počasí mnohem snesitelnější, jednak jsme už nebyli jako běloši atrakce. A taky – konečně jsme se dočkali i moderního letištní haly. Ta byla plná turistů, spousta lidí přijela přes půl světa jen aby viděli F1. Rychle jsme si dali Mcsnídani, hodili zavazadla do úschovny a nasedli na bus na SEPANG CIRCUIT, závodní okruh nedaleko letiště.

Trochu nám nedošlo, jaké vedro vlastně na okruhu bude panovat. Chvíli to totiž vypadalo na déšť, ale pak se strašlivě rozzářilo slunce a rozžhavilo beton skoro doběla..takže to nebylo zrovna nejpříjemnější – zvlášť kvůli tomu, že voda nebyla zrovna při ruce… Po zakoupaní lístků už jsme si sice vodu v areálu koupit mohli, ale stála 5 RM (asi 30 Kč) za půllitr… no…na F1 to ještě pořád šlo, i ostatní ceny byly „relativně snesitelné“ na grandióznost akce.

Schumi

Chvíli jsme se poflakovali před vstupem do areálu a říkali si, na co tam pořád všichni čekají.. odpověď na sebe nedala dlouho čekat, když jsem zaslechl z davu…OMG…It´s him…Aaaaaaaaaaaaaah :D Ano, bylo to opravdu on – velký pan Michael Schumacher a já ho viděl na tři metry! J Wíza se musel několikrát ujistit, že je to opravdu on, protože jako velký fanda F1 znal jenom Schumiho (jen podle jména, ne podle tváře :D) – nutno dodat, že si i přes svou laickou znalost čehokoliv z F1 zakoupil v KL dres i kšiltovku s motivy právě F1 J. Pak jsme viděli i Rosberga, Alonsa, Buttona a pár dalších jezdců… Mezitím jsme omrkli několik stánků v okolí v vystavenými monoposty F1, barevně sladěné modelky a taky jsme pobrali jako správní Češi každou blbost, kterou tam rozdávali zadarmo…Zanedlouho jsem tak byl obalen nálepkami, vlajkami a navrch toho jsem si koupil ještě špunty do uší, páč jsem moc dobře věděl, že F1 budou řvát víc než malé děcka.

Seděli jsme na kryté tribuně na druhé straně od cíle, ale i přesto jsme viděli velkou část tratě, napříč nás byla na plotě dokonce vyvěšena česká vlajka. Před začátkem závodu jsme viděli leteckou show, několik stíhaček předvádělo akrobatické kousky a překonávalo rychlost zvuku přímo před našima očima, takže bylo potřeba aplikovat špunty o něco dříve, než jsem čekal.

Pak začal závod, tribuny nebyly sice plné, ale atmosféra dobrá…sice jsem neslyšel žádné povzbuzování J (protože to prostě nešlo), ale skupinka Italů si trhala vlasy v extázi pokaždé, když kolem nich projelo červené Ferrari. Závod sám o sobě není tak zajímavý, spíš všechno kolem něj – přece jen, motorky jsou asi akčnější, ale i tak to bylo super. Navíc byl trochu problém v tom, že obrazovka s informacemi o průběhu závodu byla strašně malá, takže nikdo pořádně nevěděl přesné pořadí jezdců.

Taky jsme měli celkem haluz, když jsme na tribuně potkali jednoho Slováka, co jej známe z Hong Kongu..akorát se přijel podívat na F1 a pak měl hned letět na ostrovní část Malajsie, kde měl zlézt Mt. Kinabalu (4km vysoká nejvyšší hora Malajsie).

Po závodě jsme se vydali do druhé části areálu, kde už začal hudební program. Nejdřív hrála nějaká malajská zpěvačka, co nikdo nezná, takže tam ani nebylo moc lidí, ale co následovalo pak, byl nejlepší živý koncert, jaký jsem doposud viděl. Wycliff Jean je od teďka můj oblíbený interpret, do té doby jsem jej moc neznal a ani jeho styl hudby moc neposlouchám, ale je to neskutečný showman. 5000 lidí, co se přišlo podívat, jej doslova žralo, dokázal publikum naprosto ovládnout. Prostě nádhera, nelze popsat slovy. Pak následoval Fat Boy Slim a je jednoznačné, že ačkoliv právě on měl být hlavní hvězdou večera, tak byl naprosto zastíněn Wycliffem. Každopádně oba koncerty stály za to.

Západ slunce před koncerty

To už jsme toho ale kolem dvanácté večer měli víc než dost. Vydali jsme se zpět na letiště vyzvednout si věci a nakonec jsme změnili plán přespat opět na letišti a vydali jsme se do města. Tam jsme celkem bez problémů našli hostel, kde jsme se konečně pořádně vyspali.

Den 9 – Drzá opice

Po pořádném spánku a po dni plném zážitků jsme se vydali prozkoumat trochu Kuala Lumpur, hlavního města Malajsie. Malajsie je podle mě země s obrovskou perspektivou, spousta lidí umí solidně anglicky, nepanuje tu chaos tak typický pro zbytek JV Asie a lidé se zdají pracovití a poměrně kosmopolitní. Také doprava nezažívá takové problémy, jaké jsme zakusili v Jakartě, v podstatě jsme tam neviděli dopravní zácpu.

Nejdřív jsme se poflakovali po Chinatown, který je stejný snad všude na světě – kromě spousty stánků s jídlem se zde nachází obrovské tržiště s oblečením a vším možným, co lze vyrobit. To vše za ceny těžce pod úrovní našich domácích – pro ilustraci – rifle ze solidního materiálu (nechci říkat značkové, i když na sobě většinou nesou Levi´s atd J) se dají pořídit za 250 Kč … takže jsem si jedny taky koupil, tomuhle se nedá odolat a je to dobrá investice. Navíc člověk musí smlouvat, dokonce se to i očekává, takže z takových 80 RM to v pohodě strouhnete i na 40 RM, jen se musíte někdy dost dohadovat…trička se v přepočtu dají pořídit za 90 Kč (ta lepší), jinak ta horší za 30 Kč. Tak jsme pár věcí nakoupili, vzhledově jsou ty věci k nerozeznání od originálů…až mám někdy pocit, že to i originály jsou a v Evropě nás jen nehorázně oškubávají o prachy… (což nepochybně dělají). Jinak velmi důležitý poznatek – ačkoliv je na světě nedostatek jídla a chudoba, tak s těmi přebytky zboží, co jsem tu viděl, za to by se oblékl celý svět včetně mravenců.

Bantu Caves

opičí rodinka

jedna drzá opice mi šlohla flašku s vodou a zdrhla s ní na lampu

Pak jsme jeli na BANTU caves – do obrovských posvátných jeskyní hinduistů. Před vstupem do jeskyní je pozlacená socha hinduistického boha vysoká asi 40 metrů. Navíc na schodech se potulují (podobně jako na Gibraltaru) opice..tady jsou ale mnohem agresivnější a divoké…Jedna na mě zaútočila, a to jsem si s ní chtěl jen potřást ruku jako rovný s rovným J Navíc mi šlohla i flašku s pitím a odnesla ji na lampu, kam už jsem opravdu nedosáhnul. Jinak v Bantu Caves se prý během jednoho dne vystřídá (když je nějaký hinduistický svátek) asi 1 milion lidí za den.

Po návratu do hostelu večer jsme zašli na chvíli na střechu hostelu, kde byl zřízen takový pohodový prostor jen pro polehávání a vysedávání a čemu čert nechtěl – potkali jsme tam jednoho Čecha.. Tak jsme chvíli pokecali, holt svět je malý a jak se zdá, tak ne jen Poláci, ale i Češi jsou všude :D

Den 10 – Taman Negara

Druhý den brzo ráno jsme museli vstávat, jelikož jsme si den před tím také zařídili výlet do oblasti Taman Negara – do nejstarší džungle na světě (>130 000 000 let). Cesta z KL ale byla hodně zdlouhavá a zahrnuje několik přesedání. Nejdříve jsme jeli velmi pohodlným autobusem, a to až do města Jeranjut. Tam jsme něco pojedli a přesunuli se autobusem k přístavišti, kde na nás čekala úzká podlouhlá motorová loď. Do Taman Negary to pak trvalo další tři hodiny, ale cesta ubíhala celkem rychle a hlavně byla zajímavá. Jeli jsme totiž po řece, a to celkem rychle, kolem nás krásná příroda, sem tam jsme vídali i zvířata, která se k řece chodila napít. Postupně se příroda začala trochu měnit a lesy houstnout.

Nakonec jsme dorazili do vesnice Kuala Tahan, což je, pokud si to dobře pamatuju, jeden z pěti oficiálních přechodů do národního parku. Tam jsme se ubytovali ve skromném (a levném) hostelu, ve kterém nefungoval přítok vody, protože prý bylo dlouho sucho. Večer nás čekal program – nejdřív video o dané oblasti a pak noční výlet do džungle na posedy, ze kterých se dala pozorovat zvířata.

No… Po kongu, jaké jsme zažili v Indonésii to byla procházka růžovým sadem. Cesty byly samozřejmě poměrně hezky upraveny pro turisty a z nočních zvířat jsme toho, bohužel, moc neviděli – kromě spousty pavouků, obrovských mravenců a tzv. stick insectu (tomu osobně říkám „větvička“ – protože to fakt vypadá jak větev od stromu) jsme viděli jen jedno větší zvíře – lenochoda vysoko v korunách stromů. Průvodce byl ale celkem srandista, takže se pokaždé zastavil u nějaké hovadiny a nám trvalo dobrou minutu, než jsme vůbec uviděli to, o čem mluvil.

Po asi hodině jsme se přiblížili k již avizovaným posedům, ale i přesto, že jsme tam zůstali asi půl hodiny a byli celkem potichu, tak jsme žádné zvíře neviděli. Přece jen, byli jsme pouze na kraji džungle. Kdybychom chtěli jít někam dál, museli bychom mít mnohem víc času – nemíň tak 3-4 dny. Pár lidí se dokonce vydalo na 9-denní pochod na nejvyšší horu Taman Negary (výška asi 2km). Ale ta byla už hooodně daleko v džungli.

Takže nakonec jsme toho – celkem podle mého očekávání – kromě mnoha rostlin a tmy nic neviděli J Navečer jsme ještě pokecali se skupinkou německých turistů, co s náma spali na pokoji.

Den 11 – Upečen ve vlastní šťávě

Hned ráno jsem posnídal v plovoucí restauraci na řece (kde mi mimochodem dali cedulku Mr. Tomas J). Následoval opět výlet do pralesa, tentokrát se jednalo o výstup na kopec, ze kterého měla jít vidět nejvyšší hora Taman Negary. Ačkoliv to byl výstup jen o 600 metrů, tak podmínky, za kterých se to realizovalo, byly skoro nesnesitelné. Nepočítám vedro kolem 40 °C, to už jsem bral jako celkem normální věc, horší byla nesnesitelná vlhkost vzduchu (kolem 80 %). Sice už jsem zažil horší, ale v džungli se vzduch ani nehne, takže člověk je zpocený, i když nic nedělá. A co teprve když jde do kopce. 1,5 litrová flaška vody padla během první půl hodiny a pak už jsem musel začít s vodou šetřit, protože zpátky bych jinak došel jak vyschlá hubka.

Po dobytí vrcholu jsme sešli dolů jinou stezkou na tzv. Canopy Walk – na nejdelší provazový žebřík na světě (300 metrů) umístěný ve výšce 30-60 metrů nad zemí. Po cestě naši skupinku lidí průvodce ještě přinutil vylézt po několika liánách. Taky jsme potkali jednoho domorodce, krerý měl naprosto pobodané tělo od včel, protože se prý den před tím snažil vylézt do výšky 50 metrů, aby sesbíral med – trochu se to prý ale nepovedlo a včeličky si svůj poklad ohlídaly, takže prý nakonec štěstí, že se na tom stromě udržel a nespadl dolů, jak se to prý čas od času stává.

Canopy Walk vypadal ze začátku až příliš bezpečně – takže jsme si mysleli, že ani žádný adrenalin nebude, ale ta výška udělá svoje a nakonec jsem byl i rád, že byl zkonstruován tak, jak byl – protože – věřte nebo ne – celkem se to kýve J

Po návratu a rychlém obědu jsme se lodí vydali do jedné z několika oblastí, kde zrovna pobývali domorodí obyvatelé Orang Asli. Během roku se totiž jejich kmen (který je jediný, kterému je povoleno v Taman Negaře pobývat trvale) přesunuje z místa na místo. Upřímně – domorodci vůbec nevypadají tak, jak to známe z TV – teda aspoň v TV nenosí tričko Adidas (nepochybně pravé J) a rozhodně nemají nože Swiss Army. To ale bylo celkem jedno, i tak nám ukázali pár super věciček, co jde vyrobit z ničeho:¨

• · Rozdělání ohně během dvou minut třením suché liány a nějaké speciální dřevo
• · Výroba šipek, které sloužily jako střelivo do jejich foukaček
• · Hoblování dřeva LISTEM od stromu (do teďka nechápu, jak to může fungovat, ale ten list je fakt drsný jak šmirgl
• · Výroba jedu pro šipky
• · Demonstrace střelby na cíl (jen do terče, jinak prý střílejí do opic v korunách stromů, které pak musí ještě další půl hodiny pronásledovat, než začne účinkovat jed)

rozdělávání ohně kmenem Orang Asli

Mr. Power nevěděl, jak správně na věc...

...tak jsem mu to musel ukázat :)

Střelbu z foukaček jsme si zkusili úplně všichni, není to zase tak těžké a i když člověk moc nefoukne, tak ta šipka letí neskutečně daleko.

Poté jsme se vydali projížďkou lodí ještě dále proti proudu řeky, kde začala z vody vystupovat skaliska a kde se zvětšily vlny – spíš šlo jen o takovou srandu, protože za 5 minut byli všichni durch mokří.

Večer jsem šel spát celkem brzo, protože jsem chtěl vstávat asi ve tři na fotbal.

Den 12 – Same but different!!!

I když jsem měl těžkosti přinutit se vstát, nakonec jsem jako správný fanda mrknul v plovoucí restauraci i na fotbal. I když průvodci trvdili, že se na to bude dívat vleká skupinka lidí, tak opak byl pravdou, protože všichni zaspali, nebo pospávali na židlích v zadní části restaurace. Tak jsem tam zbyl já a jeden průvodce – celou dobu mi vyprávěl o přírodě, změnách za poslední roky atd., takže to bylo i dost zajímavé.

Po snídani jsme se pak vydali zpět stejnou cestou, jako jsme přijeli. Akorát slunce pražilo o něco víc a cesta se mi zdála o něco delší. Do Kuala Lumpur jsme se dostali někdy navečer, tak jsme ještě narychlo prošli přilehlou oblast kolem hostelu. Opět jsem byl ustavičně přesvědčován, abych si něco koupil. Dost mě pobavila argumentace jednoho prodejce, který na mě řval, ať si kopím brýle…Když jsem ukázal, na hlavu, že už jedny mám a řekl, že jsou to ty samé, tak na mě křičel – Same but different!! My Friend!! :D Nekoupil jsem.

Petronas Towers v noci...

a ještě jednou ve dne

Den 13 – Kuala a bez žvýkačkový přijezd do Singapuru

Tu noc jsem se moc nevyspal, protože po mě opět přeběhl šváb a navíc bylo strašné vedro i se zapnutým větrákem. Ráno jsme se pak vydali k symbolu KL – Petronas Towers – do roku 2004 to byly nejvyšší mrakodrapy na světě. Zarazila nás obrovská řada (denně je na Bridge Link – na most spojující obě věže) omezena kapacita na 1400 lidí. Naštěstí to postupovalo rychle, takže jsme dostali lístek nahoru ještě před obědem a mohli jsme tak v pohodě stihnout vlak do Singapuru.

Před výstupem na věž jsme zhlédli video o mrakodrapech (spíš se jednalo o marketingovou prezentaci firmy Petronas a toho, jak je to nejlepší společnost na světě a jak sponzoruje mládež a podporuje zdravý rozvoj přírody, což je celkem úsměvné, když jsou to v podstatě ropáci). Pak jsme vystoupali nahoru a pobyli na mostě asi 15 minut – dost na to pořádně se porozhlédnout – pohled opět nádherný.

a pohled z Brige Link ve 41. patře

Odpoledne jsme se vydali vlakem na předlohou cestu do Singapuru, lístky byly asi za 200 Kč (mnohem levnější než z Prahy do Luha :D), ale cesta trvala asi 8 hodin a byla dost zdlouhavá. Naštěstí jsou vlaky relativně pohodlné a dokonce tam i pouštějí filmy, takže to celkem běží. Akorát by nemuseli mít tu klímu zase tak na maximum. Ve vlaku jsme potkali pár Dánů, takže s těmi jsme se také pustili do řeči – ti prý makali v KL na internshipu na ambasádě.

V Singapuru už jsem to znal jak vlastní boty, takže nebyl problém dostat se na hostel.

Den 14 – 16 - a zas ten Singapur

Jelikož jsem v Singapuru strávil už nějaký čas na začátku, tak jsem se snažil vymyslet takový program, aby se to moc neopakovalo. To se celkem podařilo – byl jsem v muzeu asijských civilizaci, které vřele doporučuju, protože je fakt hezké, taky jsme se snažili najít českou pivnici, kterou měl vést nějaký Slovák, ale bohužel už byla zavřená čtyři měsíce před naším příjezdem. Dvakrát jsme byli taky posedět na vodní dýmce (stavila se za náma i Lucka a ještě jedna kámoška Wízy, co se zrovna vracela z Austrálie), no a taky už docházely peníze, takže to došlo až do takového extrému, že jsme neměli ani na vstup na Sentosa Island na pláže (asi 26 Kč J).

Kromě toho jsme potkali i Čechy – na obědě v jedné z mnoha tzv. food courá – rohových venkovních stravoven, které nabízejí výborné a přitom levné jídlo. Byli to nějací typové z Krkonoš, kteří v Singapuru projektovali pro rakouskou společnost lanovku na Sentosa Island.

Ke konci už na mě dopadala únava z cestování a taky už jsme pomalu byli myšlenkama zpátky v HK – protože jsme přeskočili týden vyučování, tak už přece jen bylo potřeba i myslet na to, co je třeba okamžitě dohnat…páč, jak už jsem zmiňoval..UST není česká VŠ.

Po 16 dnech jsem se tak dostal zpátky na pokoj, který byl po tak dlouhé době více zatuchlý, než obvykle. Oblečení ale naštěstí neshnilo.