Indonésie
Den 4 – Pekelná Jakarta
Další den jsme okolo jedenácté hodiny letěli do Jakarty. Poprvé jsem se tak podíval i na jižní polokouli a okamžitě jsem vyzkoušel, jestli nám ve fyzice na střední nekecali, když tvrdili, že voda se točí opačným směrem (když vypouštíte umyvadlo)… je to tak…fakt nekecali J
80 minutový let nás přenesl z moderního a krásného čistého města do naprostého opaku. Vše začalo už na letišti. Po zaplacení vstupního víza za EUR 30 jsme uvízli v řadě na imigračním na celé dvě hodiny. V Indonésii se totiž zrovna instaloval nový software a tak chytráci vypnuli všechny počítače a odbavovali nás ručně… nádhera
Po výstupu z letiště jsem zažil deja vu z Thajska..sesypala se na nás hromada lidí, každý nabízel nejlepší a ten úplně nejvýhodnější nákup … jako zkušení harcovníci jsme odolali nátlaku a prodrali se až k lístkům na autobus do města..Jízda trvala 2 hodiny. Ne, že by to bylo daleko, jen se prostě čeká, dokud není autobus úplně plný a pak, když už se vyjede, tak se jede krokem.
Jakarta má 12 miliónů obyvatel!! A ti všichni tu žijí hlava na hlavě…ve slamech, chatrčích, na ulici, v obrovských rezidencích… ale každý má auto..nebo aspoň motorku..a dvouproudová silnice neexistuje..i z té toiž Indonésané dokáží udělat 4 prouďák. Je až neskutečné, že jsme za celou dobu neviděli nehodu – lidi jezdí s prominutím jak prasata, dokáží se vecpat i do té nejmenší skuliny, zkratka přes příkop je běžnou součástí života a lidi naskakují a vyskakují z aut, jak se jim zachce.. A stejně, ono to prostě nějak dopadne a nikdo se nezraní..i přes ten chaos.. to teda smekám… žádný z českých řidičů by asi v Jakartě neuřídil bez nehody víc jak půl hodiny…tam se nejezdí na centimetry, ale na milimetry.. Ze začátku nám s wízou dost lepilo, ale nakonec jsme si zvykli J I to přecházení přes cestu nakonec není tak strašné… člověk prostě musí zavřít oči a ta auta a motorky ho prostě nějak objedou (zásadně se nazastavuje).
Když jsme se dostali do města, bylo třeba vzít si do hostelu ještě taxík… Další hodina a půl. Doprava šílená. Bylo třeba, jako obvykle, vyjednat cenu dopředu. Ale s branami našeho hostelu jako bychom vkročili do nového světa. Chudoba zmizela, žebrající děti a špína zůstaly za dveřmi, a my vkročili do letního sídla indonéských zbohatlíků. Bazén, obrovské pokoje, luxusní nábytek, šperky… to všechno tam bylo. A taky služky. Takže jsme byli obslouženi úplně se vším (za cenu bežného pokoje 4. Cenové kategorie u nás v Evropě). Pak jsme se vydali do města. Opět se zničehonic zatáhlo a pršelo.
Taky jsme si vybrali peníze… Poprvé v životě (a snad ne naposled J) jsem byl MILIONÁŘ!! J Bohužel jen v těch indonéských penězích – 1 Kč=500 rupií … tzn. 2000 Kč=1 000 000 – no ale zas tak super to není – za zmrzlinu pak vyhodíte 2 000 a takové prachy se pouští z ruky těžko :D
Ještě musím podotknout, že s námi v pokoji bydlely ještěrky a že jsem se koupal v bazénu, do kterého Wíza odmítl vlézt – protože v něm viděl krysu, ale to jsem se dozvěděl, až jsem tam vlezl.. takže dobrou noc :D
Den 5 – Fredy, Jindra a globální oteplování
Další den zrána jsme se vydali do Cipanasu, protože jsme měli v plánu zlézt horu Mt. Gede (2958m). Po snídani s majitelkou rezidence (která znala Česko, protože si od nás kupovala buržoazní sklo Bohemia Glass) jsme se vydali nejprve do města Bogor, a to autobusem. Zatávku jsme s trochou potíží nakonec přece jen našli a nasedli jsme do pohodlného a klimatizovaného autobusu na asi 100 km jízdu, která trvala překvapivě krátkou dobu (jen asi 2 hodiny). Klimatizace v autobuse opět přehnaně výkonná – nechápu proč, ale když je venku 40 stupňů, tak si přece nedám klímu na 15… očividně na to jsou ale v celé JV Asii zvyklí.
Do Cipanasu jsme pak museli jet minibusem (obdoba menší dodávky v provedení z 80. Let). Takových křižovalo po celé Indonésii nespočet.
Otázka: Kolik lidí se vleze do „dodávky“ velikosti pětidveřového osobáku?
Odpověď: 20 + řidič
Je k neuvěření, že se tam tolik lidí dokáže poskládat. Taková čtyřčlenná rodina pak sedí na jednom a půl sedadle. Člověk se během tříhodinové cesty nemohl ani pohnout, do toho si navíc pár Indonésanů i zapálilo, takže v kombinaci s vedrem a frustrujícím posunováním se v koloně aut o pár centimetrů za vteřinu to byla životní jízda.
Nakonec jsme ale dorazili v pořádku a celkem náhodou narazili na jeden hostel, který byl doporučován i v Lonely Planet. Majitelem byl jistý Freddy – původem Holanďan, který trochu (hooodně trochu) uměl i anglicky, což byl na kraj, do kterého jsme se dostali, dost velký úspěch. Ihned jsme se ubytovali.
Zanedlouho přišel i Freddyho syn Indra (pro nás okamžitě Jindra), který už anglicky uměl výborně, a tak nás zasvětil do všeho, co bylo potřeba vyřídit před výstupem na Mt. Gede. Nejřív jsme museli dostat licenci od úřadu, což se po pár obtížnostech podařilo vyřešit, takže nám už nic nebránilo v noci vyrazit. Ještě jsme si obstarali baterky a ve zbytku odpoledne jsme si narychlo prošli část obrovských botanických zahrad v podhůří Gede.
Večer nás u Fredyho čekala připravená výborná večeře, přišel i Indra a tak jsme to nějak celé proklábosili. Dověděli jsme se dost zajímavých věcí o přírodě v Indonésii vůbec, o leopardech atd. A taky i přes svůj stále převládající skepticismus ohledně globálního oteplování způsobeného člověkem začínám mít trochu pochyby, zda vždy uvažuju správně, protože lidská činnost přece jenom v regionálním měřítku přírodu ovlivňuje víc, než jsem si doteď myslel.
Ještě jsem zapomněl zmínit, že jako pohledný běloch s krásnými bílými zuby, namakaným hrudníkem a zářivým pohledem mých modrých očí jsem byl v Indonésii velká atrakce. Nejedno dítě tak poté, co mě spatřilo na ulici, nadšeně přiběhlo domů a řeklo rodičům: TAK JE TO PRAVDA…TI BÍLÍ FAKT EXISTUJÍ!!! ..
Po večeři a po delším pokecu jsme se (okolo deváté hodiny) vydali aspoň na chvíli si zchrupnout před náročným výstupem do tří kilometrů.
Den 6 – Napříč džunglí k oblakům
Po tříhodinovém spánku nebylo zrovna nejlehčí přinutit se vstát a připravit se na dlouhý pochod. Jelikož jsem neměl dlouhé gatě, tak jsem se musel na pochod vydat v tříčtvrťácích, ale pojistil jsem to dlouhými ponožkami. Věcí jsme si zase tolik nebrali…tři flašky vody, velkou baterku, a malý snack. Náš průvodce, se kterým jsme se seznámili o pár hodin dříve, přišel k baráku o čtvrt na jednu.
Vyrazili jsme tedy do kopce. Cesta byla ze začátku lehká, po asfaltce, přece jen trvalo asi půl hodiny, než jsme se dostali až k hranicím národního parku, a tedy i džungle. Pak už to začalo být mnohem horší. I když byla cesta z velké většiny kamenitá, chůzi to vůbec neulehčovalo, spíš naopak..kameny byly různých velikostí, neuspořádané a asi po hodině začala cesta navíc i prudce stoupat. Po asi dvou hodinách už stoupání vypadalo jako scházení obrovských půlmetrových nerovných schodů, každou chvíli se někdo praštil hlavou o větev stromu, nebo zakopl či uklouzl na kamenech nebo na kluzké hlíně. A když ne to, tak si namočil celou nohu v kaluži, která nešla přes hustý porost vidět.
Tempo bylo celkem vraždné. Během cesty nikdo nemluvil, šlo se dost rychle a zastávky byly tak jednou za půl až tři čtvrtě hodiny..vždy jen asi pětiminutové, na krátké vydýchání. Každou přestávku pak ukončil náš průvodce jednoduchým: „OK“…a šlo se dál.
Asi po 2, 5 hodinách jsme narazili na řeku uprostřed džungle. Nebylo to ovšem normální potok, ale šlo z něj i trochu cítit síru – a navíc, voda měla asi 60 °C. Při překročení potoka nikdo z nás nevyvázl se suchýma nohama.
Asi hodinu před dosažením vrcholu jsme dorazili do posledního chechpointu, kde stanovalo pár lidí, Ti nám nabídli čaj (který se v Indonésii podává všude slazený asi deseti lžičkami cukru), ale pomohlo to, protože už začínala být pěkná zima (bylo asi kolem 5 °C). Pak jsme se vydali dobýt vrchol. Poslední kilometr cesty byl už boj s vlastní vůlí a dokonce i průvodce vypadal celkem znaveně. Při posledním kilometru jsme zastavili asi pětkrát, protože stoupání už bylo skoro jak lezení na skálu. Ale nakonec jsme se tam dostali, po pěti a půl hodinách se přede mnou otevřel krásný výhled.
Cestu jsme si navíc zkracovali i přes nějaká strmá stoupání, kdy se člověk vyloženě musel snažit lézt jak na skále.
Těžko popisovat, obrázky řeknou všechno. Prostě nádhera. Ve vzduchu šla cítit síra z blízkého kráteru a na vrchol už před námi dorazila skupina asi šestnácti muslimů. Ti se s východem slunce začali modlit, připojil se k nim i náš průvodce, tak jsme s Wízou radši trochu poodešli, aby si neřekli, že jsme nějací ignoranti.
Počkali jsme, až slunce vyšlo nad hory a vydali jsme se na zdlouhavý pochod dolů. To už se začalo oteplovat a za chvíli už bylo i obrovské vedro. Výhodou pochodu v noci bylo, že nás neotravoval hmyz, to se ale vynahradilo během pochodu dolů. Cesta dolů zabrala přes čtyři hodiny a byla srovnatelně náročná jako cesta nahoru… přece jen, člověk si pořád musel dávat pozor, aby neuklouzl, protože takový vyvrtnutý kotník uprostřed ničeho, to by asi nebyla zrovna sranda k popukání.
Do Fredyho hostelu jsme se dostali akorát na oběd, tak jsme pojedli a okamžitě sebou práskli do postele.
Jelikož to byl prozatím můj životní pochod, tak dodám i pár statistik: za 5, 5 hodiny jsme vystoupali z výšky 1200m do výšky 2958, na horu může vylézt denně „jen“ 900 lidí (což se může zdát dost, ale na cestě jsme nepotkali ani človíčka, a to bylo v ten den vyprodáno).
Den 7 – Bogor a hotel Letiště
Po dnu a půl spánku jsme se probudili a při snídani zjistili, že mezitím přijeli dva lidi z Holandska – studenti medicíny, co byli na stáži v Jakartě. Tak jsme jim jako zkušení horolezci povyprávěli, jak se co má správně dělat a po rozloučení s Fredym jsme se vypakovali a odjeli dolů do vesnice (hostel byl vysoko na kopci..dopravu dolů obstarávaly minibusy, které jezdily dokola za 4000 rp). Jo a ještě jsem se díval do Fredyho návštěvní knihy, a v roce 1994 tam u něj byli taky nějací Češi z Liberce J takže jsme nebyli první Češi u něj…)
V Cipanasu jsme nasedli na minibus do Bogoru, odkud se dalo nejlépe dostat do Jakarty. Cesta dolů z hor opět šílaná, cesty ucpané a neskutečné vedro, a to nepočítám ještě opět až k prasknutí nacpaný minubus. V Bogoru nic není, jen prezidentský palác, ke kterému turisti nemohou (ale kolem něj jsou velké zahrady a v nich spooooousta srnek!). V těchto zahradách jsme opět okořenili život mnoha lidí už jen svou pouhou přítomností – každý se s náma chtěl vyfotit (hlavně se mnou :D)
hotel Letiště
Cesta byla relativně v pohodě, takže jsme dorazili brzo. To bylo tentokrát trochu na škodu, protože tuto noc jsme byli rozhodnuti strávit na letišti. Letadlo druhý den letělo už v 6 ráno, takže riskovat ranní cestu z Jakarty na letiště nemělo cenu, protože bychom zaručeně uvízli někde v půli cesty. Celkem jsem litoval, že jsem si nevzal spacák, protože tak by to bylo mnohem pohodlnější, ale nakonec to šlo. Natáhl jsem se na chvíli na zemi, mrknul na fotbal na obrazovkách v hale (společně s další dvacítkou nadšenců – jinak všichni tady milují fotbal – hlavně Premier League a Manchester či Chelsea…). Emoce tedy nechyběly, protože shodou okolností se přenášel zrovna zápas ManU a Chelsea, který Chelsea vyhrála…Pár lidí pak naštvaně nakoplo svá zavazadla.
Moc jsem se nevyspal, protože když už jsem konečně zabíral, tak po mě přeběhl šváb a to mi zas nedalo na chvíli spát..a pak už byl čas na Check-in do letadla, takže spánek musel chvíli počkat.
Žádné komentáře:
Okomentovat