Tohle v Česku neznám...

Jen taková kuriozitka... v HK se v půlce semestru mohou studenti anonymně vyjádřit k úrovni hodin a k tomu, jak jsou jednotlivé přednášky vedeny. To je pak využito v druhé polovině semestru učitelem k tomu, aby mohl hodiny lépe přizpůsobit požadavkům studentů.

Dost nás zarazilo (a taky hodně rozesmálo) to, že mnoho studentů požadovalo něco v českých poměrech naprosto nevídaného - a to těžší testy!!! :)

Malajsie

Den 8 – Příliš rychlá vozítka

Ačkoliv jsem se moc nevyspal, tak mi to ani moc nevadilo. Tento den měl totiž na programu něco naprosto výjimečného – F1 a potom koncerty Wycliff Jeana a Fat Boy Slima! V letadla z Jakarty v 6 ráno jsem se trochu prospal, do Kuala Lumpur v Malajsii jsme dorazili asi kolem deváté hodiny. Obrovský změna šla poznat téměř okamžitě. Jednak bylo počasí mnohem snesitelnější, jednak jsme už nebyli jako běloši atrakce. A taky – konečně jsme se dočkali i moderního letištní haly. Ta byla plná turistů, spousta lidí přijela přes půl světa jen aby viděli F1. Rychle jsme si dali Mcsnídani, hodili zavazadla do úschovny a nasedli na bus na SEPANG CIRCUIT, závodní okruh nedaleko letiště.

Trochu nám nedošlo, jaké vedro vlastně na okruhu bude panovat. Chvíli to totiž vypadalo na déšť, ale pak se strašlivě rozzářilo slunce a rozžhavilo beton skoro doběla..takže to nebylo zrovna nejpříjemnější – zvlášť kvůli tomu, že voda nebyla zrovna při ruce… Po zakoupaní lístků už jsme si sice vodu v areálu koupit mohli, ale stála 5 RM (asi 30 Kč) za půllitr… no…na F1 to ještě pořád šlo, i ostatní ceny byly „relativně snesitelné“ na grandióznost akce.

Schumi

Chvíli jsme se poflakovali před vstupem do areálu a říkali si, na co tam pořád všichni čekají.. odpověď na sebe nedala dlouho čekat, když jsem zaslechl z davu…OMG…It´s him…Aaaaaaaaaaaaaah :D Ano, bylo to opravdu on – velký pan Michael Schumacher a já ho viděl na tři metry! J Wíza se musel několikrát ujistit, že je to opravdu on, protože jako velký fanda F1 znal jenom Schumiho (jen podle jména, ne podle tváře :D) – nutno dodat, že si i přes svou laickou znalost čehokoliv z F1 zakoupil v KL dres i kšiltovku s motivy právě F1 J. Pak jsme viděli i Rosberga, Alonsa, Buttona a pár dalších jezdců… Mezitím jsme omrkli několik stánků v okolí v vystavenými monoposty F1, barevně sladěné modelky a taky jsme pobrali jako správní Češi každou blbost, kterou tam rozdávali zadarmo…Zanedlouho jsem tak byl obalen nálepkami, vlajkami a navrch toho jsem si koupil ještě špunty do uší, páč jsem moc dobře věděl, že F1 budou řvát víc než malé děcka.

Seděli jsme na kryté tribuně na druhé straně od cíle, ale i přesto jsme viděli velkou část tratě, napříč nás byla na plotě dokonce vyvěšena česká vlajka. Před začátkem závodu jsme viděli leteckou show, několik stíhaček předvádělo akrobatické kousky a překonávalo rychlost zvuku přímo před našima očima, takže bylo potřeba aplikovat špunty o něco dříve, než jsem čekal.

Pak začal závod, tribuny nebyly sice plné, ale atmosféra dobrá…sice jsem neslyšel žádné povzbuzování J (protože to prostě nešlo), ale skupinka Italů si trhala vlasy v extázi pokaždé, když kolem nich projelo červené Ferrari. Závod sám o sobě není tak zajímavý, spíš všechno kolem něj – přece jen, motorky jsou asi akčnější, ale i tak to bylo super. Navíc byl trochu problém v tom, že obrazovka s informacemi o průběhu závodu byla strašně malá, takže nikdo pořádně nevěděl přesné pořadí jezdců.

Taky jsme měli celkem haluz, když jsme na tribuně potkali jednoho Slováka, co jej známe z Hong Kongu..akorát se přijel podívat na F1 a pak měl hned letět na ostrovní část Malajsie, kde měl zlézt Mt. Kinabalu (4km vysoká nejvyšší hora Malajsie).

Po závodě jsme se vydali do druhé části areálu, kde už začal hudební program. Nejdřív hrála nějaká malajská zpěvačka, co nikdo nezná, takže tam ani nebylo moc lidí, ale co následovalo pak, byl nejlepší živý koncert, jaký jsem doposud viděl. Wycliff Jean je od teďka můj oblíbený interpret, do té doby jsem jej moc neznal a ani jeho styl hudby moc neposlouchám, ale je to neskutečný showman. 5000 lidí, co se přišlo podívat, jej doslova žralo, dokázal publikum naprosto ovládnout. Prostě nádhera, nelze popsat slovy. Pak následoval Fat Boy Slim a je jednoznačné, že ačkoliv právě on měl být hlavní hvězdou večera, tak byl naprosto zastíněn Wycliffem. Každopádně oba koncerty stály za to.

Západ slunce před koncerty

To už jsme toho ale kolem dvanácté večer měli víc než dost. Vydali jsme se zpět na letiště vyzvednout si věci a nakonec jsme změnili plán přespat opět na letišti a vydali jsme se do města. Tam jsme celkem bez problémů našli hostel, kde jsme se konečně pořádně vyspali.

Den 9 – Drzá opice

Po pořádném spánku a po dni plném zážitků jsme se vydali prozkoumat trochu Kuala Lumpur, hlavního města Malajsie. Malajsie je podle mě země s obrovskou perspektivou, spousta lidí umí solidně anglicky, nepanuje tu chaos tak typický pro zbytek JV Asie a lidé se zdají pracovití a poměrně kosmopolitní. Také doprava nezažívá takové problémy, jaké jsme zakusili v Jakartě, v podstatě jsme tam neviděli dopravní zácpu.

Nejdřív jsme se poflakovali po Chinatown, který je stejný snad všude na světě – kromě spousty stánků s jídlem se zde nachází obrovské tržiště s oblečením a vším možným, co lze vyrobit. To vše za ceny těžce pod úrovní našich domácích – pro ilustraci – rifle ze solidního materiálu (nechci říkat značkové, i když na sobě většinou nesou Levi´s atd J) se dají pořídit za 250 Kč … takže jsem si jedny taky koupil, tomuhle se nedá odolat a je to dobrá investice. Navíc člověk musí smlouvat, dokonce se to i očekává, takže z takových 80 RM to v pohodě strouhnete i na 40 RM, jen se musíte někdy dost dohadovat…trička se v přepočtu dají pořídit za 90 Kč (ta lepší), jinak ta horší za 30 Kč. Tak jsme pár věcí nakoupili, vzhledově jsou ty věci k nerozeznání od originálů…až mám někdy pocit, že to i originály jsou a v Evropě nás jen nehorázně oškubávají o prachy… (což nepochybně dělají). Jinak velmi důležitý poznatek – ačkoliv je na světě nedostatek jídla a chudoba, tak s těmi přebytky zboží, co jsem tu viděl, za to by se oblékl celý svět včetně mravenců.

Bantu Caves

opičí rodinka

jedna drzá opice mi šlohla flašku s vodou a zdrhla s ní na lampu

Pak jsme jeli na BANTU caves – do obrovských posvátných jeskyní hinduistů. Před vstupem do jeskyní je pozlacená socha hinduistického boha vysoká asi 40 metrů. Navíc na schodech se potulují (podobně jako na Gibraltaru) opice..tady jsou ale mnohem agresivnější a divoké…Jedna na mě zaútočila, a to jsem si s ní chtěl jen potřást ruku jako rovný s rovným J Navíc mi šlohla i flašku s pitím a odnesla ji na lampu, kam už jsem opravdu nedosáhnul. Jinak v Bantu Caves se prý během jednoho dne vystřídá (když je nějaký hinduistický svátek) asi 1 milion lidí za den.

Po návratu do hostelu večer jsme zašli na chvíli na střechu hostelu, kde byl zřízen takový pohodový prostor jen pro polehávání a vysedávání a čemu čert nechtěl – potkali jsme tam jednoho Čecha.. Tak jsme chvíli pokecali, holt svět je malý a jak se zdá, tak ne jen Poláci, ale i Češi jsou všude :D

Den 10 – Taman Negara

Druhý den brzo ráno jsme museli vstávat, jelikož jsme si den před tím také zařídili výlet do oblasti Taman Negara – do nejstarší džungle na světě (>130 000 000 let). Cesta z KL ale byla hodně zdlouhavá a zahrnuje několik přesedání. Nejdříve jsme jeli velmi pohodlným autobusem, a to až do města Jeranjut. Tam jsme něco pojedli a přesunuli se autobusem k přístavišti, kde na nás čekala úzká podlouhlá motorová loď. Do Taman Negary to pak trvalo další tři hodiny, ale cesta ubíhala celkem rychle a hlavně byla zajímavá. Jeli jsme totiž po řece, a to celkem rychle, kolem nás krásná příroda, sem tam jsme vídali i zvířata, která se k řece chodila napít. Postupně se příroda začala trochu měnit a lesy houstnout.

Nakonec jsme dorazili do vesnice Kuala Tahan, což je, pokud si to dobře pamatuju, jeden z pěti oficiálních přechodů do národního parku. Tam jsme se ubytovali ve skromném (a levném) hostelu, ve kterém nefungoval přítok vody, protože prý bylo dlouho sucho. Večer nás čekal program – nejdřív video o dané oblasti a pak noční výlet do džungle na posedy, ze kterých se dala pozorovat zvířata.

No… Po kongu, jaké jsme zažili v Indonésii to byla procházka růžovým sadem. Cesty byly samozřejmě poměrně hezky upraveny pro turisty a z nočních zvířat jsme toho, bohužel, moc neviděli – kromě spousty pavouků, obrovských mravenců a tzv. stick insectu (tomu osobně říkám „větvička“ – protože to fakt vypadá jak větev od stromu) jsme viděli jen jedno větší zvíře – lenochoda vysoko v korunách stromů. Průvodce byl ale celkem srandista, takže se pokaždé zastavil u nějaké hovadiny a nám trvalo dobrou minutu, než jsme vůbec uviděli to, o čem mluvil.

Po asi hodině jsme se přiblížili k již avizovaným posedům, ale i přesto, že jsme tam zůstali asi půl hodiny a byli celkem potichu, tak jsme žádné zvíře neviděli. Přece jen, byli jsme pouze na kraji džungle. Kdybychom chtěli jít někam dál, museli bychom mít mnohem víc času – nemíň tak 3-4 dny. Pár lidí se dokonce vydalo na 9-denní pochod na nejvyšší horu Taman Negary (výška asi 2km). Ale ta byla už hooodně daleko v džungli.

Takže nakonec jsme toho – celkem podle mého očekávání – kromě mnoha rostlin a tmy nic neviděli J Navečer jsme ještě pokecali se skupinkou německých turistů, co s náma spali na pokoji.

Den 11 – Upečen ve vlastní šťávě

Hned ráno jsem posnídal v plovoucí restauraci na řece (kde mi mimochodem dali cedulku Mr. Tomas J). Následoval opět výlet do pralesa, tentokrát se jednalo o výstup na kopec, ze kterého měla jít vidět nejvyšší hora Taman Negary. Ačkoliv to byl výstup jen o 600 metrů, tak podmínky, za kterých se to realizovalo, byly skoro nesnesitelné. Nepočítám vedro kolem 40 °C, to už jsem bral jako celkem normální věc, horší byla nesnesitelná vlhkost vzduchu (kolem 80 %). Sice už jsem zažil horší, ale v džungli se vzduch ani nehne, takže člověk je zpocený, i když nic nedělá. A co teprve když jde do kopce. 1,5 litrová flaška vody padla během první půl hodiny a pak už jsem musel začít s vodou šetřit, protože zpátky bych jinak došel jak vyschlá hubka.

Po dobytí vrcholu jsme sešli dolů jinou stezkou na tzv. Canopy Walk – na nejdelší provazový žebřík na světě (300 metrů) umístěný ve výšce 30-60 metrů nad zemí. Po cestě naši skupinku lidí průvodce ještě přinutil vylézt po několika liánách. Taky jsme potkali jednoho domorodce, krerý měl naprosto pobodané tělo od včel, protože se prý den před tím snažil vylézt do výšky 50 metrů, aby sesbíral med – trochu se to prý ale nepovedlo a včeličky si svůj poklad ohlídaly, takže prý nakonec štěstí, že se na tom stromě udržel a nespadl dolů, jak se to prý čas od času stává.

Canopy Walk vypadal ze začátku až příliš bezpečně – takže jsme si mysleli, že ani žádný adrenalin nebude, ale ta výška udělá svoje a nakonec jsem byl i rád, že byl zkonstruován tak, jak byl – protože – věřte nebo ne – celkem se to kýve J

Po návratu a rychlém obědu jsme se lodí vydali do jedné z několika oblastí, kde zrovna pobývali domorodí obyvatelé Orang Asli. Během roku se totiž jejich kmen (který je jediný, kterému je povoleno v Taman Negaře pobývat trvale) přesunuje z místa na místo. Upřímně – domorodci vůbec nevypadají tak, jak to známe z TV – teda aspoň v TV nenosí tričko Adidas (nepochybně pravé J) a rozhodně nemají nože Swiss Army. To ale bylo celkem jedno, i tak nám ukázali pár super věciček, co jde vyrobit z ničeho:¨

• · Rozdělání ohně během dvou minut třením suché liány a nějaké speciální dřevo
• · Výroba šipek, které sloužily jako střelivo do jejich foukaček
• · Hoblování dřeva LISTEM od stromu (do teďka nechápu, jak to může fungovat, ale ten list je fakt drsný jak šmirgl
• · Výroba jedu pro šipky
• · Demonstrace střelby na cíl (jen do terče, jinak prý střílejí do opic v korunách stromů, které pak musí ještě další půl hodiny pronásledovat, než začne účinkovat jed)

rozdělávání ohně kmenem Orang Asli

Mr. Power nevěděl, jak správně na věc...

...tak jsem mu to musel ukázat :)

Střelbu z foukaček jsme si zkusili úplně všichni, není to zase tak těžké a i když člověk moc nefoukne, tak ta šipka letí neskutečně daleko.

Poté jsme se vydali projížďkou lodí ještě dále proti proudu řeky, kde začala z vody vystupovat skaliska a kde se zvětšily vlny – spíš šlo jen o takovou srandu, protože za 5 minut byli všichni durch mokří.

Večer jsem šel spát celkem brzo, protože jsem chtěl vstávat asi ve tři na fotbal.

Den 12 – Same but different!!!

I když jsem měl těžkosti přinutit se vstát, nakonec jsem jako správný fanda mrknul v plovoucí restauraci i na fotbal. I když průvodci trvdili, že se na to bude dívat vleká skupinka lidí, tak opak byl pravdou, protože všichni zaspali, nebo pospávali na židlích v zadní části restaurace. Tak jsem tam zbyl já a jeden průvodce – celou dobu mi vyprávěl o přírodě, změnách za poslední roky atd., takže to bylo i dost zajímavé.

Po snídani jsme se pak vydali zpět stejnou cestou, jako jsme přijeli. Akorát slunce pražilo o něco víc a cesta se mi zdála o něco delší. Do Kuala Lumpur jsme se dostali někdy navečer, tak jsme ještě narychlo prošli přilehlou oblast kolem hostelu. Opět jsem byl ustavičně přesvědčován, abych si něco koupil. Dost mě pobavila argumentace jednoho prodejce, který na mě řval, ať si kopím brýle…Když jsem ukázal, na hlavu, že už jedny mám a řekl, že jsou to ty samé, tak na mě křičel – Same but different!! My Friend!! :D Nekoupil jsem.

Petronas Towers v noci...

a ještě jednou ve dne

Den 13 – Kuala a bez žvýkačkový přijezd do Singapuru

Tu noc jsem se moc nevyspal, protože po mě opět přeběhl šváb a navíc bylo strašné vedro i se zapnutým větrákem. Ráno jsme se pak vydali k symbolu KL – Petronas Towers – do roku 2004 to byly nejvyšší mrakodrapy na světě. Zarazila nás obrovská řada (denně je na Bridge Link – na most spojující obě věže) omezena kapacita na 1400 lidí. Naštěstí to postupovalo rychle, takže jsme dostali lístek nahoru ještě před obědem a mohli jsme tak v pohodě stihnout vlak do Singapuru.

Před výstupem na věž jsme zhlédli video o mrakodrapech (spíš se jednalo o marketingovou prezentaci firmy Petronas a toho, jak je to nejlepší společnost na světě a jak sponzoruje mládež a podporuje zdravý rozvoj přírody, což je celkem úsměvné, když jsou to v podstatě ropáci). Pak jsme vystoupali nahoru a pobyli na mostě asi 15 minut – dost na to pořádně se porozhlédnout – pohled opět nádherný.

a pohled z Brige Link ve 41. patře

Odpoledne jsme se vydali vlakem na předlohou cestu do Singapuru, lístky byly asi za 200 Kč (mnohem levnější než z Prahy do Luha :D), ale cesta trvala asi 8 hodin a byla dost zdlouhavá. Naštěstí jsou vlaky relativně pohodlné a dokonce tam i pouštějí filmy, takže to celkem běží. Akorát by nemuseli mít tu klímu zase tak na maximum. Ve vlaku jsme potkali pár Dánů, takže s těmi jsme se také pustili do řeči – ti prý makali v KL na internshipu na ambasádě.

V Singapuru už jsem to znal jak vlastní boty, takže nebyl problém dostat se na hostel.

Den 14 – 16 - a zas ten Singapur

Jelikož jsem v Singapuru strávil už nějaký čas na začátku, tak jsem se snažil vymyslet takový program, aby se to moc neopakovalo. To se celkem podařilo – byl jsem v muzeu asijských civilizaci, které vřele doporučuju, protože je fakt hezké, taky jsme se snažili najít českou pivnici, kterou měl vést nějaký Slovák, ale bohužel už byla zavřená čtyři měsíce před naším příjezdem. Dvakrát jsme byli taky posedět na vodní dýmce (stavila se za náma i Lucka a ještě jedna kámoška Wízy, co se zrovna vracela z Austrálie), no a taky už docházely peníze, takže to došlo až do takového extrému, že jsme neměli ani na vstup na Sentosa Island na pláže (asi 26 Kč J).

Kromě toho jsme potkali i Čechy – na obědě v jedné z mnoha tzv. food courá – rohových venkovních stravoven, které nabízejí výborné a přitom levné jídlo. Byli to nějací typové z Krkonoš, kteří v Singapuru projektovali pro rakouskou společnost lanovku na Sentosa Island.

Ke konci už na mě dopadala únava z cestování a taky už jsme pomalu byli myšlenkama zpátky v HK – protože jsme přeskočili týden vyučování, tak už přece jen bylo potřeba i myslet na to, co je třeba okamžitě dohnat…páč, jak už jsem zmiňoval..UST není česká VŠ.

Po 16 dnech jsem se tak dostal zpátky na pokoj, který byl po tak dlouhé době více zatuchlý, než obvykle. Oblečení ale naštěstí neshnilo.

Trubadúři v Jakartě

Jen tak pro zajímavost...na minibus naskočili dva týpci a celkem pěkně nás za asi dvě koruny, co jsme jim dali, zabavili :) malá ukázka (obraz nekvalitní)

Indonésie

Den 4 – Pekelná Jakarta

Další den jsme okolo jedenácté hodiny letěli do Jakarty. Poprvé jsem se tak podíval i na jižní polokouli a okamžitě jsem vyzkoušel, jestli nám ve fyzice na střední nekecali, když tvrdili, že voda se točí opačným směrem (když vypouštíte umyvadlo)… je to tak…fakt nekecali J

80 minutový let nás přenesl z moderního a krásného čistého města do naprostého opaku. Vše začalo už na letišti. Po zaplacení vstupního víza za EUR 30 jsme uvízli v řadě na imigračním na celé dvě hodiny. V Indonésii se totiž zrovna instaloval nový software a tak chytráci vypnuli všechny počítače a odbavovali nás ručně… nádhera

Po výstupu z letiště jsem zažil deja vu z Thajska..sesypala se na nás hromada lidí, každý nabízel nejlepší a ten úplně nejvýhodnější nákup … jako zkušení harcovníci jsme odolali nátlaku a prodrali se až k lístkům na autobus do města..Jízda trvala 2 hodiny. Ne, že by to bylo daleko, jen se prostě čeká, dokud není autobus úplně plný a pak, když už se vyjede, tak se jede krokem.

Jakarta má 12 miliónů obyvatel!! A ti všichni tu žijí hlava na hlavě…ve slamech, chatrčích, na ulici, v obrovských rezidencích… ale každý má auto..nebo aspoň motorku..a dvouproudová silnice neexistuje..i z té toiž Indonésané dokáží udělat 4 prouďák. Je až neskutečné, že jsme za celou dobu neviděli nehodu – lidi jezdí s prominutím jak prasata, dokáží se vecpat i do té nejmenší skuliny, zkratka přes příkop je běžnou součástí života a lidi naskakují a vyskakují z aut, jak se jim zachce.. A stejně, ono to prostě nějak dopadne a nikdo se nezraní..i přes ten chaos.. to teda smekám… žádný z českých řidičů by asi v Jakartě neuřídil bez nehody víc jak půl hodiny…tam se nejezdí na centimetry, ale na milimetry.. Ze začátku nám s wízou dost lepilo, ale nakonec jsme si zvykli J I to přecházení přes cestu nakonec není tak strašné… člověk prostě musí zavřít oči a ta auta a motorky ho prostě nějak objedou (zásadně se nazastavuje).

Cipanas - slumy

Milionář z chatrče

Když jsme se dostali do města, bylo třeba vzít si do hostelu ještě taxík… Další hodina a půl. Doprava šílená. Bylo třeba, jako obvykle, vyjednat cenu dopředu. Ale s branami našeho hostelu jako bychom vkročili do nového světa. Chudoba zmizela, žebrající děti a špína zůstaly za dveřmi, a my vkročili do letního sídla indonéských zbohatlíků. Bazén, obrovské pokoje, luxusní nábytek, šperky… to všechno tam bylo. A taky služky. Takže jsme byli obslouženi úplně se vším (za cenu bežného pokoje 4. Cenové kategorie u nás v Evropě). Pak jsme se vydali do města. Opět se zničehonic zatáhlo a pršelo.

Taky jsme si vybrali peníze… Poprvé v životě (a snad ne naposled J) jsem byl MILIONÁŘ!! J Bohužel jen v těch indonéských penězích – 1 Kč=500 rupií … tzn. 2000 Kč=1 000 000 – no ale zas tak super to není – za zmrzlinu pak vyhodíte 2 000 a takové prachy se pouští z ruky těžko :D

Ještě musím podotknout, že s námi v pokoji bydlely ještěrky a že jsem se koupal v bazénu, do kterého Wíza odmítl vlézt – protože v něm viděl krysu, ale to jsem se dozvěděl, až jsem tam vlezl.. takže dobrou noc :D

Den 5 – Fredy, Jindra a globální oteplování

Další den zrána jsme se vydali do Cipanasu, protože jsme měli v plánu zlézt horu Mt. Gede (2958m). Po snídani s majitelkou rezidence (která znala Česko, protože si od nás kupovala buržoazní sklo Bohemia Glass) jsme se vydali nejprve do města Bogor, a to autobusem. Zatávku jsme s trochou potíží nakonec přece jen našli a nasedli jsme do pohodlného a klimatizovaného autobusu na asi 100 km jízdu, která trvala překvapivě krátkou dobu (jen asi 2 hodiny). Klimatizace v autobuse opět přehnaně výkonná – nechápu proč, ale když je venku 40 stupňů, tak si přece nedám klímu na 15… očividně na to jsou ale v celé JV Asii zvyklí.

Do Cipanasu jsme pak museli jet minibusem (obdoba menší dodávky v provedení z 80. Let). Takových křižovalo po celé Indonésii nespočet.

Otázka: Kolik lidí se vleze do „dodávky“ velikosti pětidveřového osobáku?

Odpověď: 20 + řidič

Je k neuvěření, že se tam tolik lidí dokáže poskládat. Taková čtyřčlenná rodina pak sedí na jednom a půl sedadle. Člověk se během tříhodinové cesty nemohl ani pohnout, do toho si navíc pár Indonésanů i zapálilo, takže v kombinaci s vedrem a frustrujícím posunováním se v koloně aut o pár centimetrů za vteřinu to byla životní jízda.

naše skromné ubytování v Jakartě

Nakonec jsme ale dorazili v pořádku a celkem náhodou narazili na jeden hostel, který byl doporučován i v Lonely Planet. Majitelem byl jistý Freddy – původem Holanďan, který trochu (hooodně trochu) uměl i anglicky, což byl na kraj, do kterého jsme se dostali, dost velký úspěch. Ihned jsme se ubytovali.

Zanedlouho přišel i Freddyho syn Indra (pro nás okamžitě Jindra), který už anglicky uměl výborně, a tak nás zasvětil do všeho, co bylo potřeba vyřídit před výstupem na Mt. Gede. Nejřív jsme museli dostat licenci od úřadu, což se po pár obtížnostech podařilo vyřešit, takže nám už nic nebránilo v noci vyrazit. Ještě jsme si obstarali baterky a ve zbytku odpoledne jsme si narychlo prošli část obrovských botanických zahrad v podhůří Gede.

poctivé zapisování do deníčku... a otravní komáři

večeře před výstupem

Večer nás u Fredyho čekala připravená výborná večeře, přišel i Indra a tak jsme to nějak celé proklábosili. Dověděli jsme se dost zajímavých věcí o přírodě v Indonésii vůbec, o leopardech atd. A taky i přes svůj stále převládající skepticismus ohledně globálního oteplování způsobeného člověkem začínám mít trochu pochyby, zda vždy uvažuju správně, protože lidská činnost přece jenom v regionálním měřítku přírodu ovlivňuje víc, než jsem si doteď myslel.

Ještě jsem zapomněl zmínit, že jako pohledný běloch s krásnými bílými zuby, namakaným hrudníkem a zářivým pohledem mých modrých očí jsem byl v Indonésii velká atrakce. Nejedno dítě tak poté, co mě spatřilo na ulici, nadšeně přiběhlo domů a řeklo rodičům: TAK JE TO PRAVDA…TI BÍLÍ FAKT EXISTUJÍ!!! ..

Po večeři a po delším pokecu jsme se (okolo deváté hodiny) vydali aspoň na chvíli si zchrupnout před náročným výstupem do tří kilometrů.

Den 6 – Napříč džunglí k oblakům

Po tříhodinovém spánku nebylo zrovna nejlehčí přinutit se vstát a připravit se na dlouhý pochod. Jelikož jsem neměl dlouhé gatě, tak jsem se musel na pochod vydat v tříčtvrťácích, ale pojistil jsem to dlouhými ponožkami. Věcí jsme si zase tolik nebrali…tři flašky vody, velkou baterku, a malý snack. Náš průvodce, se kterým jsme se seznámili o pár hodin dříve, přišel k baráku o čtvrt na jednu.

Vyrazili jsme tedy do kopce. Cesta byla ze začátku lehká, po asfaltce, přece jen trvalo asi půl hodiny, než jsme se dostali až k hranicím národního parku, a tedy i džungle. Pak už to začalo být mnohem horší. I když byla cesta z velké většiny kamenitá, chůzi to vůbec neulehčovalo, spíš naopak..kameny byly různých velikostí, neuspořádané a asi po hodině začala cesta navíc i prudce stoupat. Po asi dvou hodinách už stoupání vypadalo jako scházení obrovských půlmetrových nerovných schodů, každou chvíli se někdo praštil hlavou o větev stromu, nebo zakopl či uklouzl na kamenech nebo na kluzké hlíně. A když ne to, tak si namočil celou nohu v kaluži, která nešla přes hustý porost vidět.

Tempo bylo celkem vraždné. Během cesty nikdo nemluvil, šlo se dost rychle a zastávky byly tak jednou za půl až tři čtvrtě hodiny..vždy jen asi pětiminutové, na krátké vydýchání. Každou přestávku pak ukončil náš průvodce jednoduchým: „OK“…a šlo se dál.

jedna s průvodcem na vrcholu

Asi po 2, 5 hodinách jsme narazili na řeku uprostřed džungle. Nebylo to ovšem normální potok, ale šlo z něj i trochu cítit síru – a navíc, voda měla asi 60 °C. Při překročení potoka nikdo z nás nevyvázl se suchýma nohama.

Asi hodinu před dosažením vrcholu jsme dorazili do posledního chechpointu, kde stanovalo pár lidí, Ti nám nabídli čaj (který se v Indonésii podává všude slazený asi deseti lžičkami cukru), ale pomohlo to, protože už začínala být pěkná zima (bylo asi kolem 5 °C). Pak jsme se vydali dobýt vrchol. Poslední kilometr cesty byl už boj s vlastní vůlí a dokonce i průvodce vypadal celkem znaveně. Při posledním kilometru jsme zastavili asi pětkrát, protože stoupání už bylo skoro jak lezení na skálu. Ale nakonec jsme se tam dostali, po pěti a půl hodinách se přede mnou otevřel krásný výhled.

na vrcholu - Mt. Gede (2958 m)

cesta džunglí - jedna z lehkých podlézaček

teplý potok (68 °C)

Cestu jsme si navíc zkracovali i přes nějaká strmá stoupání, kdy se člověk vyloženě musel snažit lézt jak na skále.

Těžko popisovat, obrázky řeknou všechno. Prostě nádhera. Ve vzduchu šla cítit síra z blízkého kráteru a na vrchol už před námi dorazila skupina asi šestnácti muslimů. Ti se s východem slunce začali modlit, připojil se k nim i náš průvodce, tak jsme s Wízou radši trochu poodešli, aby si neřekli, že jsme nějací ignoranti.

Počkali jsme, až slunce vyšlo nad hory a vydali jsme se na zdlouhavý pochod dolů. To už se začalo oteplovat a za chvíli už bylo i obrovské vedro. Výhodou pochodu v noci bylo, že nás neotravoval hmyz, to se ale vynahradilo během pochodu dolů. Cesta dolů zabrala přes čtyři hodiny a byla srovnatelně náročná jako cesta nahoru… přece jen, člověk si pořád musel dávat pozor, aby neuklouzl, protože takový vyvrtnutý kotník uprostřed ničeho, to by asi nebyla zrovna sranda k popukání.

Do Fredyho hostelu jsme se dostali akorát na oběd, tak jsme pojedli a okamžitě sebou práskli do postele.

Jelikož to byl prozatím můj životní pochod, tak dodám i pár statistik: za 5, 5 hodiny jsme vystoupali z výšky 1200m do výšky 2958, na horu může vylézt denně „jen“ 900 lidí (což se může zdát dost, ale na cestě jsme nepotkali ani človíčka, a to bylo v ten den vyprodáno).

Freddy´s Homestay

Den 7 – Bogor a hotel Letiště

Po dnu a půl spánku jsme se probudili a při snídani zjistili, že mezitím přijeli dva lidi z Holandska – studenti medicíny, co byli na stáži v Jakartě. Tak jsme jim jako zkušení horolezci povyprávěli, jak se co má správně dělat a po rozloučení s Fredym jsme se vypakovali a odjeli dolů do vesnice (hostel byl vysoko na kopci..dopravu dolů obstarávaly minibusy, které jezdily dokola za 4000 rp). Jo a ještě jsem se díval do Fredyho návštěvní knihy, a v roce 1994 tam u něj byli taky nějací Češi z Liberce J takže jsme nebyli první Češi u něj…)

V Cipanasu jsme nasedli na minibus do Bogoru, odkud se dalo nejlépe dostat do Jakarty. Cesta dolů z hor opět šílaná, cesty ucpané a neskutečné vedro, a to nepočítám ještě opět až k prasknutí nacpaný minubus. V Bogoru nic není, jen prezidentský palác, ke kterému turisti nemohou (ale kolem něj jsou velké zahrady a v nich spooooousta srnek!). V těchto zahradách jsme opět okořenili život mnoha lidí už jen svou pouhou přítomností – každý se s náma chtěl vyfotit (hlavně se mnou :D)

prezidentský palác v Bogoru a jeho strážce :)

kávová v Bogoru

Pak jsme našli jednu zapadlou, ale velmi útulnou kavárnu, tak jsme sedli a poseděli u přeslazené kávy, zato jsme ale měli moc hezký výhled na celé město. Chvíli jsme si pokecali s jedním Indonésanem, co si k nám přisedl a pak jsme se vydali busem do Jakarty na letiště.

pokojová bonsaj

hotel Letiště

Cesta byla relativně v pohodě, takže jsme dorazili brzo. To bylo tentokrát trochu na škodu, protože tuto noc jsme byli rozhodnuti strávit na letišti. Letadlo druhý den letělo už v 6 ráno, takže riskovat ranní cestu z Jakarty na letiště nemělo cenu, protože bychom zaručeně uvízli někde v půli cesty. Celkem jsem litoval, že jsem si nevzal spacák, protože tak by to bylo mnohem pohodlnější, ale nakonec to šlo. Natáhl jsem se na chvíli na zemi, mrknul na fotbal na obrazovkách v hale (společně s další dvacítkou nadšenců – jinak všichni tady milují fotbal – hlavně Premier League a Manchester či Chelsea…). Emoce tedy nechyběly, protože shodou okolností se přenášel zrovna zápas ManU a Chelsea, který Chelsea vyhrála…Pár lidí pak naštvaně nakoplo svá zavazadla.

Moc jsem se nevyspal, protože když už jsem konečně zabíral, tak po mě přeběhl šváb a to mi zas nedalo na chvíli spát..a pak už byl čas na Check-in do letadla, takže spánek musel chvíli počkat.

Singapur

Den 0 – Trošku komplikovanější přesun

17 denní epické prázdniny v půlce semestru jsou už za mnou, a tak konečně můžu nesumarizovat tu spoustu zážitků, o které jsem byl během této doby obohacen. Nutno dodat, že celý výlet nezačal zrovna nejšťastněji, jelikož mi uletělo letadlo do Singapuru L Vůbec celý úvodní den byl naprosto šílený a zdálo se, že smůla se lepí na cokoliv, co se snažím udělat. Letadlo mi uletělo, protože jsem zaspal (tam se nedá nic dodat… prostě mobil pod polštářem nejde slyšet J.. od teď na to budu pamatovat o to víc :D). Ale tím to neskončilo… Jelikož mě to celkem namíchlo, tak jsem si na letišti ulevil kopem do koše (který nebyl připevněný k zemi, jak jsem se domníval), ten se převrhl a připoutal na mě zraky několika poblíž stojících policistů, kteří ke mně okamžitě přiběhli a s vytaženými obušky mi (čínsky) začali něco povídat… No, situace se po půl minutě uklidnila, jelikož jsem jim všechno vysvětlil, což nakonec vedlo k rozhovoru o tom, jak jednou jeden polda nestihl nějakou rodinnou oslavu, protože ho přivolali k nějakému případu bezdomovce, který se zrovna v tu chvíli rozhodl ulevit si z mostu na vespod sedící lidi. No, bylo toho víc, co se ten den nedařilo, ale aspoň trochu štěstíčka nakonec – do večerního letadla jsem se dostal – obsadil jsem poslední místo J Sice mi po příletu do Singapuru ujelo poslední metro, takže jsem musel absolvovat noční cestu taxíkem, ale to už mi nevadilo, protože jsem se konečně dostal tam, kde už jsem měl být před 15 hodinami.

Den 1 – První postřehy

S následujícím dnem jakoby zmizela i veškerá smůla. Do hostelu jsem dorazil v pohodě, sice mi nefungovala kreditka (ani jedna – tohle byl pro Českou spořitelnu poslední hřebík do její rakve.. s těma parchantama po návratu končím), naštěstí ale výběr z bankomatu už bez problémů fungoval (samozřejmě za nehorázné poplatky za provedenou transakci že…)

Jelikož jsem neměl moc náladu pachtit se po městě ve vedru, jaké panoval, vydal jsem se do místní ZOO. Ta je v porovnání s pražskou obrovská, za celé odpoledne jsem ji neprošel, ale úrovní je celkem srovnatelná. Člověk se ale ke zvířatům dostane mnohem blíže, takže dojmy celkově dobré.

jedno z vtipných upozornění v metru

Jinak – v Singapuru se MHD nazývá SMRT (Singaporean Mass Rapid Transport) :D .. což je celkem ironické, protože po městě pak vídáte autobusy „Smrt“, metro „Smrt“ atd :D K tomu je třeba podotknout, že v metru běží na obrazovkách reklamy o nebezpečí teroristického útoku.. je tam ukázaný příběh teroristy přinášejícího bombu do metra, kterou tam nechá v batohu a pak metro odpálí (vše – včetně výbuchu – je zobrazeno)… no a pak vám před nos přijede souprava SMRT.. a to si už říkáte, že jestli tohle má lidi uklidnit, tak jste asi blázni.

Když jsem u toho – Singapur je posedlý regulací a zákazy..dokonce i Singapuřané si z toho dělají srandu – do země se nesmí vozit žvýkačky, do metra se nesmí nosit jeden druh ovoce, co vypadá jak bomba (nevím název), nesmíte jíst, kouřit, plivat ve veřejných prostorách, jen v těch vyhrazených (a těch je pomálu)… Výsledkem je až neuvěřitelně čisté město. Pořád ale chaotické, protože tu žije spousta národností a jak jsem zjistil, tak v JV Asii si lidi na organizovanost moc nepotrpí..takže chaos je – sice v menší míře než budu popisovat později – patrný i tady.

Po návštěvě ZOO jsem navštívil ještě Little India – Indickou čtvrť – bylo to jako přijet do Indie, hlava na hlavě, nedalo se vůbec pohnout, všude chaos a já jako jediný běloch v okruhu 2 km (už se stmívalo, tak jsem se rychle pakoval J).

Večer jsem si konečně rád sedl a otevřel si jedno z mála piv, které jsem na tripu měl – jelikož cena toho nejhoršího dostupného se pohybovala kolem 50 Kč…holt muslimská země. Jelikož v hostelu bylo dost lidí z Filipín a přijela i skupinka lidí z Kanady, tak konverzace byla celkem živá a pestrá, ale to už bych se asi upsal, popisovat to všechno.

Den 2 - Město

V hostelu, kde jsem spal, byla kvůli klimatizaci neskutečná kosa (paradox, protože venku bylo neskutečné vedro). Navíc v pokoji nebyla okna, takže jsem vůbec neměl ponětí, jestli už je ráno nebo ne… J Program byl jasný, projít si město. Většina velkých měst se dá projít za jeden den a člověk uvidí vše důležité (nepočítám návštěvy muzeí, které mě stejně nějak neberou).

Stručné shrnutí – viděl jsem Chinatown (po HK nic nového, ale ceny měli lepší) – klasicky spousta obchůdků, nějaký ten buddhistický chrám atd.; Orchard Road – dlooooouhá ulice posetá obchoďáky, jeden vedle druhého..tohle člověk musí vidět, protože Singapur je přece jen obchodní město, stejně jako HK; Colonial District – historická čtvrť kontrastující s modernizmem zbytku města, nacházejí se zde muzea, galerie, parlament, symbol Singapuru (lev) a spousta dalších maličkostí…ale je to poseto turisty…

výuka byla po slejváku přesunuta ke vchodu do metra

Co mě ale druhý den nejvíce překvapilo byla rychlá změna počasí… Kráčím si tak po ulici a něco na mě kápne…tak si říkám: „Tyjo, zas mě posral holub“ Za dvě sekundy další… Podívám se vzhůru a tam, kde před deseti minutama nebyl ani mráček, je obrovský tmavý mrak. Během dalších deseti vteřin se strhl největší liják, jaký jsem kdy zažil. Kapky byly obrovské a i když jsem byl dešti vystaven jen asi 30 vteřin, tak to na mě nenechalo ani nit suchou (dost to schytal i pas v mé kapse). Najednou se vynořilo spoustu lidí s deštníky (ty jsem v Singapuru do té doby neviděl), z baráků vyskočili lidi se stěrkami a okamžitě začali vodu tahat do kanálů. Jak jsem se dozvěděl, prý je to naprosto normální počasí během období dešťů :D Za deset minut bylo zase jak v tropech – vedro a dusno.

Procházka městem mi tedy trvala celý den, večer jsem opět pokecal s lidma na hostelu, přijeli i lidi ze Švédska a z Německa, takže se strhla i europolitická debata J prostě spousta keců o ničem

Den 3 - Sentosa Island a vodnice

Vstával jsem o něco později, protože mě předchozí procházka naprosto zmohla. I když bylo trochu zataženo, chtěl jsem se podívat i trochu mimo hlavní část města, takže jsem jel na Sentosa Island, což je rekreační oblast pro obyvatele Singapuru. Jsou tam pláže (kde jsem neodolal a na hodinku se tam položil), napsal jsem pohledy a pak jsem si řekl, že bych je mohl i poslat… tak jsem se vydal hledat známky.. Jak se ukázalo, Singapur má všechno kromě známek… Nekecám, fakt je nikdo neměl a nakonec jsem je nedostal ani na poště!!! Když už jsem byl úplně v koncích, jeden chlápek mi poradil, že v nějaké uliččce a té nejmenší prodejničce nějaké známky mají.. a tak jsem je konečně získal… škoda, že jsem pak nenašel žádnou poštovní schránku, jinak bych ty pohledy určitě poslal dřív.

Den uběhl rychle jak voda. Večer jsem šel na vodní dýmku s Luckou (studentka z VŠE, co je tam na taky na výměnném pobytu) a s několika kamarády ze Singapuru, co si s sebou přivedla.. Dámy a pánové, takovou dýmku jste v životě nekouřili – byla úžasná. Taky aby ne, připravovali ji praví Arabové v Arab Street (arabské ulici). Takže kdyby tam někdo jel, tak tohle vřele doporučuju. Vůbec celkem se mi líbila ta atmosféra, kdy lidi po večerech poklidně vysedávali venku a do toho se vzduchem linula vůně různých příchutí dýmek. Zajímavá zkušenost J

Zpátky do hostelu jsem se dostal až po půlnoci, to už tam byl i Wíza, který dorazil o něco později, než měl… Šel jsem hned spát, protože další den jsme měli jet do Indonésie – do Jakarty.